Draco trochu jinak

6. ledna 2015 v 21:25 | Delight ^^ |  Jednorázovky
Info: Tuto povídku jsem napsala již v roce 2010, teď jsem si ji po dlouhé době přečetla a rozhodla jsem se ji trochu upravit, aby dávala alespoň nějaký smysl a nedělala mi na blogu takovou ostudu. :) Snad se vám upravená verze bude líbit více, než ta předchozí (ovšem pokud jste ji četli)
Pairing: slashové fanynky určitě objeví náznak Draco/Harry ^^


Draco seděl ve Velké síni. Na dlouhých, dřevěných stolech byly postaveny nejrůznější druhy snídaňového jídla; od sýrových toustů, zabírající prostředek stolu, přes vajíčka, šunku, zeleninu a další přílohy, umístěné na levé straně, až po karamelové sušenky, ovoce a ořechové buchty, kterých měl každý student dostatek na svém talíři. Stoly se prohýbaly množstvím jídla a celá místnost se blýskala odrazy příborů, které na ně vrhalo velké stropní osvětlení a svíčky zavěšené podél zdí. Nože a vidličky cinkaly o sebe, někdy Draco zaslechl nepříjemný zvuk, to když někomu spadl příbor na podlahu. Ve Velké síni se ozývaly hlasy hovořících lidí, které blonďatému chlapci šly na nervy. Ačkoli všichni v místnosti snídali nebo se bavili, Draco se na jídlo nemohl ani podívat. Seděl opřený na nepohodlné, tvrdé židli v zadní části zmijozelského jídelního stolu a otráveným pohledem zkoumal ostatní studenty.


Vedle něj se ládovali Crabbe s Goylem, pochechtávali se a vypadali nadmíru spokojeně, koneckonců jako vždy, když se v jejich přítomnosti objevilo jídlo. Goylemu se na světlemodrém svetru vyjímala velká, oranžová skvrna, způsobena dýňovým džusem, který Draco nenáviděl, a Crabbe se mu smál s pusou plnou rozžvýkaného toustu. Draco se znechuceně zašklebil, pomyslel si něco o demenci a odvrátil pohled. Vlastně ani nevěděl, proč se pořád nacházel v jejich přítomnosti. Nejspíš z toho důvodu, že vedle dvou obtloustlých cvalíků si připadal ještě přitažlivější než obvykle, což nezdravě ukájelo jeho naduté sebevědomí.
O kousek dál seděl Blaise Zabini, který přestože patřil mezi méně výrazné zmijozelské studenty, Dracovi něčím nevysvětlitelně vadil. Možná za to mohly jeho poťouchlé výrazy, kterými Zabiniho tvář hrála téměř při každé příležitosti (těžko říct, jestli úmyslně, nebo se s nimi už prostě narodil) a jeho velké, obtloustlé prsty se špinavými nehty. Ne, že by se Draco nějak zvlášť zajímal o manikúru svých vrstevníků, při pohledu na stravujícího se Zabiniho se mu však zvedal žaludek. Draco na chvíli zauvažoval, kolik mikroorganismů asi našlo spokojený domov za Zabiniho nehty a mimoděk se otřásl.
Možná ho taky neměl rád proto, že Blaise se neustále snažil zapadnout mezi ostatní a zviditelnit se, i když se mu to moc nedařilo. Nejzajímavějším článkem zmijozelské koleje zůstával stále Malfoy, který o svou oblíbenost ani neusiloval, což Zabiniho rozčilovalo.
"Goyle, podej mi vodu s mátou," štěknul Draco a loktem vrazil do sádelnaté ruky svého kamaráda. Goylemu leknutím zaskočila šunková rolka a rozkašlal se. Draco obrátil oči vsloup a založil si ruce na důkaz toho, že čeká, až Goyle udělá, co se po něm chce. Ten však vypadal, že se o vodu s mátou pramálo zajímá. Oči mu slzely a hlasitě kašlal. Crabbe si nejspíš všimnul Dracova nepříjemného pohledu, a ve snaze splnit úkol za svého kamaráda se ujal role donašeče mátové vody. Dopadlo to však ještě hůř. Crabbeho neobratnost a Zabiniho zbrklé konzumování snídaně způsobilo, že místo aby Crabbe uchopil ucho velké průhledné sklenice, shodil ji a její obsah se rozlil po celém stole. Draco cítil, jak se mu hrne krev do tváří a začínal zuřit.
Zlomek vteřiny poté, co Draco v duchu politoval zelenou bylinu vyvrženou na stůl, se mu Crabbe začal koktavě omlouvat, zatímco nervózně mlátil neustále kašlajícího Goyleho do zad. "Fakt jsem nechtěl," dušoval se, "ale Zabini mi tam strčil ruku."
Dalších pět minut pokračovalo ve stejném duchu, akorát že místo nepříjemných kašlavých zvuků - Goyle se konečně uklidnil - se Dracovi do uší dral řev Crabbeho a Zabiniho, kteří na sebe slovně útočili a hádali se, kdo z nich může za vylitý nápoj.
Draco se rozhlédl po Velké síni a všiml si, že někteří havraspárští prváci se pobaveně dívají k jejich stolu. Přestože měl Draco největší chuť na ně zařvat, ať si hledí svého, uvědomil si, že pohled na snídaňové menu s Crabbem, Goylem a rozlitou vodou po téměř polovině zmijozelského stolu musí vypadat přinejmenším zábavně.
"No fuj!" Ozvala se Pansy Parkinsonová, když se tenký pramen mátové vody, která se ještě před několika minutami nacházela v litrové skleněné lahvi, dostal až k ní. Crabbe a Zabini od ní schytali jeden z vražedných pohledů, ale ani to je nezastavilo v hlasité výměně názorů.
Draco si opřel lokty o stůl, podepřel si hlavu a zadíval se naproti. Do jeho zorného pole se dostal Harry Potter, Ron Weasley, a Hermiona Grangerová. Nesnášel je. Potter a jeho přátelé. Mudlovská šmejdka s trhanem, jehož jediným oděvem je otrhané triko s písmenem R. Dojemné, pomyslel si Draco povýšeně.
I když se nepříjemnému pocitu snažil zabránit všemi možnými i nemožnými způsoby, smutnou pravdou bylo to, že Draco Malfoy jim záviděl. Už od prvního ročníku, kdy slavný Harry Potter odmítl jeho žádost o přátelství, se v něm něco pohnulo. Nikdo nikdy neodmítl nabídnutou ruku nikoho z rodu Malfoyů. Všichni dělali všechno pro to, aby s Malfoyovými vycházeli co nejlépe, věděli, že není radno si s nimi zahrávat. Jedině Potter si dovolil nechat ho stát s nataženou rukou a ponížit jej. To mu Draco stále nezapomněl, i když od chvíle, kdy se s ním poprvé setkal, uběhlo již mnoho let. Od té doby začal nenávidět tu mudlovskou šmejdku a zrzavého outsidera, a časem i Harryho.
Draco si pamatoval důležité události z každého školního roku. Stejně tak si pamatoval svou reakci, když se v prvním ročníku dozvěděl, že se Potter s Weasleym a Grangerovou dostali přes tříhlavého psa, před kterým je na začátku roku varoval samotný Brumbál. Záviděl, že se jejich trojice vždy vyskytovala u všech důležitých událostí, jako například troll ve sklepení, k němuž by se jiný student nepřiblížil ani na sto metrů, otevření Tajemné komnaty nebo vedení Brumbálovy armády i přes výslovný zákaz studentských spolků Umbridgeovou. On, Draco, se tehdy nezmohl na nic jiného, než poskokovat Umbridgeové a pomáhat jí s odhalováním nepovolených aktivit, i když si tajně přál být jejich součástí.
Na doby Tajemné komnaty ale Draco vzpomínal rád. V druhém ročníku za ním chodili studenti ze všech bradavických kolejí, jak mladší, tak starší, a ptali se jej, co všechno o Tajemné komnatě ví, jestli tuší, kdo může stát za nebezpečím, jež v Bradavicích nastalo nebo kdo psal krvavé nápisy na zeď. Přestože Draco o komnatě tehdy věděl asi stejné množství informací, jako o mudlovských dopravních prostředcích, pyšným hlasem všem vyprávěl své teorie a nápady, mezi nimiž se jako první podezřelý samozřejmě objevoval Harry se svými přáteli, Ginny Weasleyová a Hagrid.
Nyní Dracovi přišlo nespravedlivé, že všechna ta úžasná dobrodružství s Harrym Potterem mohl zažívat on, kdyby černovlasý chlapec při prvním setkání přijal jeho nabídku přátelit se. To o něm by se vědělo po celé škole, jeho by obdivovali za spolupráci při otvírání Tajemné komnaty. Byl by oblíbený, protože by se kamarádil s chlapcem, který přežil. Ale to se nestalo. Harry si vybral jiné přátele, kteří se stali nedílnou součástí všech jeho zážitků a nebezpečných bojů.
Draco o sobě věděl, že dobře vypadá, že má bohaté a vlivné rodiče, že je považován za vysoce postaveného studenta bradavické školy - alespoň mezi studenty - a zmijozelské, havraspárské i mrzimorské slečny by na něm mohly oči nechat. Přesto však věděl, že ani jeho aristokratičtí rodiče, ani všechny ty dívky a ani Crabbe s Goylem by se pro něj neobětovali, jako to udělal například Ron ve druhém ročníku pro Harryho a Hermionu, a že ani jeho vzhled mu nepřinese přátelství, které tolik záviděl jejich triu.
Sám nevěděl, proč na ně žárlil. Měl mnohem lepší život než oni všichni dohromady, nebo alespoň se domníval, že má. Stejně tak byl přesvědčen, že je rád považován za chladného parchanta, kterému záleží jen na vlastním potěšení. Jen on sám ale někde hluboko v sobě, v tom nejzazším koutku jeho duše, věděl, že chce tuto nálepku ze sebe sundat. Nikdo ho neznal. Vlastně ani on neznal sám sebe.
***
Jeho osud byl bojovat na straně Pána zla, tak, jak mu předpověděli rodiče. Proto když mu o měsíc později lord Voldemort vypálil na levé předloktí Znamení zla, už nebylo cesty zpět.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 8. ledna 2015 v 16:01 | Reagovat

Wow:) Píšeš opravdu krásně:)
Hrozně se mi líbí, že to píšeš z pohledu Malfoye, kterého já absolutně miluju ♥ A tajně doufám, že to nějak takhle bylo:D Vždycky jsem chtěla, aby Harry přijal jeho ruku a začali se spolu přátelit... :D
A jinak děkuju za tvé úžasné komentáře:D A vážně si četla mé TWC povídky?:OO

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama