Vnitřní boj 43.

16. září 2011 v 23:35 | Delight ^^ |  Vnitřní boj
Atmosféra mezi nimi byla napjatá.
Ani jeden nevěděl, co říct. Teprve opožděně si začali uvědomovat trapnost situace, a jak asi celá tahle scéna musela vypadat. Harry rozpačitě hypnotizoval špinavou a udupanou zem pod sebou a začly jej ohromně zajímat tkaničky od bot. Nenápadně však pokukoval po Cho, která se dívala z okna za svou sovičkou, jež dávno zmizela v blankytně modrých oblacích, rozprostírajících se po obloze.
"Myslím, že bych měl jít." Pronesl Harry po několika minutách, když mu začalo to nekonečné ticho lézt na mozek. Nebyl na takové věci připravený, kdekoli a s kýmkoli byl, pokaždé měl téma k hovoru a málokdy se mu stalo, že by znervózněl natolik, aby ze sebe nevydal jediné slovo a paralyzovaně sledoval jedno jediné místo.


Odpovědi se mu nedostávalo, což ještě podtrhlo nejistou energii v sovinci. V mysli mu vyvstal obrázek, jak na něj Cho spadla. Ten moment, ve kterém jejich tváře byly u sebe tak blízko, že by se stačilo jen trochu naklonit... nepopsatelná chvíle, která mu přivodila zvláštní chvění po celém těle a na zádech přeběhl mráz, to vše jen ve zlomku sekundy, ale i přes to zažil jeden z nejhezčích okamžiků života.
Zatřásl rozcuchanou hlavou a s ruměncem ve tváři se s rozloučením a posledním pohledem, věnovaným Cho, rozběhl pryč. Neslyšel dvě slova, která za ním černovlasá dívka tiše zašeptala. Byl pryč.
'Proč zrovna já! Jsem tak neskutečný idiot, zachoval jsem se opravdu hrdinsky a odvážně, jen co je pravda. Ron s Hermionou by na mě byli nepochybně pyšní!'
Harryho myšlenky přetékaly ironií, už jen při pomyšlení, že by se na celý tenhle tyjátr dívali jeho dva kamarádi, se cítil trapněji než kdy předtím. A to nevěřil, že by to mohlo být horší. Celou cestu od sovince k hradu řešil stále dokola stejnou věc. Někomu by to mohlo přijít obyčejné a třeba i nepodstatné, Harry to ale vnímal jinak. Navíc jej trápil další problém - nebyl si jistý ve svých citech. Připadal si, jako by stál na pustém ostrově úplně sám a musel si poradit bez cizí pomoci. Měl kolem sebe přátele a oporu, byl tady pro něj Brumbál, Ron, Hermiona, určitě také Ginny a Neville, kteří jej nikdy nenechali v nesnázích. Ale i přes to se cítil osamělý a začínal si uvědomovat, že s některými věcmi se musí vypořádat sám.
Nevěděl, co má dělat a právě v tuhle chvíli mu došlo, že celý průběh jeho života závisí jen a jen na jeho rozhodnutích, které určovalo samo srdce. Nemohl si jen tak říct, že právě teď se zamiluje do Ginny, jeho srdce začne bušit pro Cho, nebo dokonce pro Malfoye. Nešlo to podle plánu ani podle scénáře, který by si sám napsal a podle něho si nalinkoval celý život. Něco takového existuje pouze ve filmech, ale ne v reálném životě. Na plátně má každý určen svůj osud a ví, jak to s ním dopadne. Stačí se naučit text a odříkat jej. Tady je to ale jiné. Člověk si užívá každého dne, nemá ani potuchy o tom, který z nich bude poslední. Nepřinutí se milovat vybranou osobu, nefunguje to tímhle způsobem. Ten, kdo by svůj život měl postavený na tomto systému, by musel být jen naprogramovaný robot a ne lidská bytost.
Harry si povzdychl a posadil se na kámen stojící nedaleko Hagridovy hájenky. Už teď se těšil, až zalehne do postele a po těch všech událostech si konečně odpočine. Bylo toho na něj moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anne-Mary Anne-Mary | Web | 17. září 2011 v 12:50 | Reagovat

Tak jo teď jsem se do toho tak zažrala že jsem nic nevnímala :D je to bezva umíš dobře nakládat s něčíma myšlenkama a pocitama :)
Taky tolik nestíhám, ale přece jenom mám trochu víc času, jenom v pondělím mám jeden týden do čtyř a další do půl druhý, tak se to trochu přetahuje :D zatím mám na blog docela čas...
Ta písnička tam nahoře je fakt skvělá i když jsem ji nikdy předtím neslyšela :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama