Sny se plní...nebo ne?

20. srpna 2011 v 0:22 | Delight ^^ |  Jednorázovky
Info: Konečně jsem povídku dopsala! Chtěla bych na úvod říct, že tam určitě budou nějaké nesrovnalosti s filmem, tak mě za to prosím neukamenujte. Povídku jsem psala během poslechu smutné písničky, a vám, čtenářům, doporučuji totéž. Doufám, že se povídka bude líbit, přestože je tentokrát napsána pro jeden z méně obvyklých pairingů.
Pairing: Fred/George




Venku se začínalo stmívat a obloha, která byla do teď blankytně modrá, se začala zaplňovat černými mraky, které se křižovaly přes sebe a razily si cestu dopředu. Sluníčko zalezlo a předalo žezlo měsíci, který v podobě velké zářící koule pyšně hlídkoval na tmavém nebi.
V Doupěti panovala příjemná, avšak trochu chaotická atmosféra. Paní Weasleyová v přízemí chystala večeři a povídala si se svým manželem, který jí většinou odpovídal jen krátkými větami, protože sledoval mudlovský fotbal a nevnímal svět okolo. Ron s Ginny hráli kouzelnické šachy a Ron zatím pokaždé vyhrál, takže Ginny už měla nervy na pochodu a čím dál víc se snažila, aby svého bratra konečně porazila. Percy seděl ve své pracovně a vyřizoval dopisy pro ministerstvo, takže co chvíli z jeho okna vyletěla postarší, avšak energická sova s hnědými pírky a o několik hodin později byla zase zpět. Paní Weasleyová už si svému staršímu synovi šla postěžovat, protože Errol - jak se sovička jmenovala - už byla napůl slepá, takže místo aby vletěla dovnitř otevřeným oknem, pokaždé narazila do skla, což způsobilo nepříjemnou ránu. Molly se vždy vylekala a jednou dokonce vylila gulášovou polívku přímo na zem, jak ji sova vyděsila. George občas pomáhal mamce s vařením, jinak ale seděl na kuchyňské židli a četl si objemnou knihu o bradavických zakladatelích.
Každý měl co na práci a každý byl v dobré náladě, jen Fred ne.

Smutně seděl na posteli ve svém pokoji a každých pět minut nešťastně vzdychnul. Měl plnou hlavu svého bratra - a to bylo špatně. Nebyly to totiž jen tak bratrské myšlenky, které by měl vůči vlastnímu dvojčeti mít, spíš naopak. Fred už dávno zjistil, že jej holky nějak nepřitahujou a vždy měl blíže ke klukům, lépe si s nimi rozuměl a cítil se v jejich společnosti příjemně. Když si ale uvědomil, že se zamiloval do člověka, který mu byl nejbližší, byl to pro něj šok. Moc dobře totiž věděl, že tahle láska, ač stejně ryzá a upřímná jako každá jiná, je zakázaná a kdyby se o ní někdo dozvěděl, ztratil by nejen milovaného člověka, ale také spousta kamarádů. Třeba by jej zavrhla i vlastní rodina. Své tajemství proto pečlivě střežil, poslední dobou už ale nedokázal unést ten náklad, který jej dennodenně tížil na srdci a nutil jej po nocích tajně brečet do polštáře, užírat se a přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby jeho láska byla opětovaná. Ne že by si už George nevšimnul jeho častých náladových výkyvů a depresí, Fred se ale vždy na něco vymluvil. Teď už nějak podvědomě cítil, že nezvládá odolávat a neustále skrývat své city.
Ještě horší bylo, že se Doupě nedávno přestavovalo a v přízemní hale byl velký nepořádek. Pan Weasley po dlouhém zkoumání Fredovy postele usoudil, že by se měla pořídit nová a tu starou odnesl do haly, kde čekala, až si ji vykoupí Harry, který si pro ni měl co nejdříve přijet. Do té doby, než Fred dostane novou postel, musí spát na jednom lůžku s Georgem. To bylo největší utrpení. Ležet vedle člověka, kterého ze srdce milujete, a předstírat, jako že je vám lhostejný, nesmět se ho dotknout, políbit nebo obejmout... byl to tak mučivý pocit, Fred si připadal, jako by jej týrali. Pokaždé, když vedle něj ulehnul, jeho srdce ho nutilo přitulit se k němu a celého jej zlíbat, rozum ale odporoval.
Z rozjímání ho vyrušil až hlas paní Weasleyové, která celou rodinu svolávala na večeři. Fredova nálada klesla ještě o několik bodů níže, jakmile si uvědomil, že u jídla zase uvidí George a bude muset opět dělat, že ho bere jen jako bráchu.
Unaveně sešel dřevěné schody, které s každým jeho krokem hlasitě zaskřípaly, a když vcházel do kuchyně, nahodil falešný úsměv a snažil se vypadat alespoň trochu v pohodě. Ani se nenadál, a kolem ramen ho objala Georgeova ruka a jeho dvojče se vesele zazubilo. "To je dost, že jsi tady. Neviděl jsem tě skoro celý den, bráško." I když Fred měl náladu pod psa, nechtěl pokazit Georgeovi radost a úsměv mu oplatil.
Ginny s Ronem se cestou ke stolu přátelsky pošťuchovali a něčemu se neustále řehtali, pan Weasley s velkou nelibostí vypnul fotbal a pohodlně se usadil na židli, ale v myšlenkách se stále vracel k televizi, George téměř až dohopsal na své obvyklé stolovací místo a rukou zabral židli pro Freda, a paní Weasleyová už všem nalívala gulášovou polévku, kterou musela dělat znova díky 'té ztřeštěné sově,' jak popuzeně nazvala Errol.
Fred si při večeři nemohl nevšimnout, že jeho bráška je dnes až neobyčejně veselý. Takhle šťastného jej už dlouho neviděl, a když spatřil jeho široký úsměv, jemu samotnému se trochu zlepšila nálada.
"Dneska se ti ta večeře povedla, mami," pochválil Mollyino kulinářské umění Ron a rychle do sebe ládoval polévku, až mu prskala na všechny strany. Ginny vedle něj se jenom pobaveně usmívala a kroutila hlavou, jak jen může být někdo tak zbrklý a ještě mít neustálou chuť k jídlu. Fred radši mlčel, nechtěl rodinnou chvíli pokazit nějakou špatně řečenou větou a tak po celou dobu večeře nic neříkal.
"Kámo, co se to s tebou děje? Jsi nějaký skleslý? To chce úsměv!" Poplácal jej George po zádech a Fred se na něj trochu polekaně otočil. Tolik mu chtěl říct, ať tam tu ruku nechá, místo toho se na něj ale povzbudivě, ač strojeně usmál a pronesl: "Jen jsem dneska docela unavenej, nic víc v tom fakt není." Jakmile jeho dvojče svou ruku zase spustilo dolů, Fred si tiše povzdechl.
'To se může stát jenom mně. Nevím o nikom jiném, kdo by se zamiloval do vlastního sourozence. Měl bych zajít na nějaké vyšetření, já totiž asi opravdu nejsem normální.' Zamyslel se a sotva dojedl polévku, chystal se k odchodu.
"Kam jdeš, Frede? Ještě bude dezert!" Oznámila pyšně Molly a na velkém stříbrném podnosu za obdivných pohledů celé rodiny servírovala na stůl vysoký čokoládový dort s obrovskou porcí šlehačky a čerstvých jahod. Ronovi div že netekla od pusy slina, jak se vytřeštěně koukal na tu dobrotu. Ginny si jako první ukrojila kousek dortu a už po prvním soustě nešetřila chválou. Pan Weasley se nějak nevzrušoval, jen se na dezert jednou podíval, jinak se zahleděně koukal do zdi a zřejmě přemýšlel o tom, jak dopadl zápas mudlovského fotbalu. Molly se jím nenechala nějak rozhodit a sama si sedla ke stolu a pustila se do jídla.
Fred neměl na dort ani pomyšlení... jeho pozornost zaměstnal opět jeho bráška... zhypnotizovaně sledoval, jak si olízl ze rtu šlehačku, jak smyslně kouše červené jahody, jejichž barva ulpěla i na jeho rtech, jak způsobně jí... nechápal, jak může někdo být tak vzrušující i u jídla, to bylo až neuvěřitelné. Miloval ho. On sám si vzal jen jednu jahodu a vstal ze židle. Poděkoval Molly za dobré jídlo a s posledním pohledem na toho neuvěřitelně svůdného ďáblíka vyšel opět nahoru po vrzajících schodech, rovnou do svého pokoje, kde padnul na postel a v duchu si nadával do pitomců, zvrhlíků a naprostých idiotů.
'Ale ty jeho dokonalé rty... já si prostě nemůžu pomoct! On mě nevědomky dráždí dokonce i při večeři... Panebože,' přemítal a zděšeně si uvědomil, že mu naskočila husí kůže a zježily se mu chloupky v zátylku.
Dveře jeho pokoje se z tichým vrznutím otevřely a dovnitř vešel George, opět s úsměvem na tváři a neposednými jiskřičkami v očích. Fred neodolal a musel se taky usmát. George si sednul ke svému dvojčeti na postel a chvíli tak mlčky seděli.
"Ty, Georgi... připadá mi to, nebo jsi dneska nějaký až moc veselý?" Optal se zvědavě Fred.
George se výmluvně uculil a jeho tváře trochu zčervenaly. Byl k nakousnutí, přesně jako ty jahody. Fred musel odvrátit pohled, měl sto chutí po něm vystartovat, jak byl roztomilý.
"No... víš... mám totiž novinku... Nezlob se na mně, chtěl jsem ti to říct už včera, ale nebyl jsem si tím ani ještě pořádně jistý..." Tahle slova ve Fredovi rozhořela malý plamínek naděje, že možná jeho druhá polovička k němu cítí to samé.
"Tak povídej!" Vyzval George Fred a snažil se zapudit pocit létajících motýlků v jeho břiše, když se svému dvojčeti koukal do jeho očí, modrých jako ty nejčistší studánky.
"Já... chodím s Hermionou," dostal ze sebe George šťastně a rozzářeně se na svého brášku usmál, jako by jej vybízel, ať tu radost sdílí s ním. Zářil jako sluníčko, Hermionino jméno řekl tak nežně a láskyplně, až Fredovi zatrnulo. Malý plamínek, který se sotva rozhořel, zhasnul jako pod náporem silného průvanu. Pocity se v něm mísily, nevěděl, jestli se má smát nebo brečet, být smutný anebo se radovat. Na jednu stranu byl opravdu rád, že je jeho láska šťastná... na druhou stranu si uvědomil, že je úplně bez šance. Chtěl se mu přiznat, tak moc mu chtěl říct, že on ho miluje víc než nějaká Hermiona... nakonec ale s hraným úsměvem a slzami v očích Georgovi pogratuloval a obejmutím mu popřál hodně štěstí. První slza si našla cestičku na jeho tváři a vpila se do látky Georgova trička. Teplo jeho těla Fredovi zároveň dodalo sílu a on se v jeho objetí pevně rozhodnul, že jeho tajemství zůstane navždy tajemstvím, a bude se radovat společně se svým bráškou a přát mu jeho lásku. Vždyť ho tak moc miloval, a jediné po čem toužil, bylo jeho štěstí. Vidět každý den úsměv na jeho tváři mu stačilo k tomu, aby se on sám radoval ze života. Nechtěl ztratit svou spřízněnou duši díky svým citům, a tak se rozhodl uvnitř trpět, a na povrch se smát.


 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anne-Mary Anne-Mary | Web | 20. srpna 2011 v 0:42 | Reagovat

Tak tohle se ti moc povedlo je to bezva

2 Anne-Mary Anne-Mary | Web | 20. srpna 2011 v 1:53 | Reagovat

mam uz hotovou 3 tak si precti

3 Mufink@ Mufink@ | 24. září 2011 v 19:24 | Reagovat

napiš pls ještě něco na weasley twins se žádný ff nepíšou :-(  :-(

4 momo momo | 12. dubna 2015 v 0:36 | Reagovat

Roním slzy už přes hodinu :c děkuju T-T

5 Delight ^^ Delight ^^ | Web | 2. září 2015 v 0:31 | Reagovat

[4]: Děkuji za milý komentář. Teď, o pár let později, bych povídku napsala určitě jinak, jsem ale ráda, že se ti líbí mé staré dílo. :-)

6 Omu Omu | 29. září 2015 v 8:13 | Reagovat

Ty jeden malý smrtelníku, asi mě chceš naštvat že??  Tolik depresivních povídek (ToT) Krásně zpracováno, ale jak jsem řekla jsem yaoistka a děj je takový pochmurný, chtělo by to další díl kde budou spolu. ヽ(´▽`)/ Ale kecat ti do toho nebudu, tak ahoj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama